Nes si svá ski
Sešlo se nás 14. Rozdělili jsme si jídlo do batohů a vyrazili na Hlavák. Vlak přijel na čas a kola začala klapat na kolejnicích.
Přijeli jsme přesně v osm a v rychlém tempu vyběhli na kopec. Pustili jsme elektriku, zatopili a Milan se šel mazlit s kamarádkou mikrovlnkou.
Jen co jsme snědli večeři, začal cinkat jeden popkorn za druhym. Okenice jsme neotevřeli a ráno jsme spali skoro do osmi. Snídaně a pak běžky.
Namazali jsme lyže a vyrazili. Stopa nestála za moc a za chvilku zmizela i ta trocha. Po dvou hodinách cesty jsme byli na vrcholu Špičáku. Bohužel jsme tam vyšli pěšky. Na běhačky to nebylo.
V podstatě to byl pěší výlet s běžkami v rukou. Poobědvali jsme a pak se pustili dolů.
Na běžkách to nešlo, zato cesta byla jedna velká ledovka. Nosiči vzali běžky a ostatní se klouzali. Dolů to trvalo stejně dlouho jak nahoru. Sestup po ledu byl náročnější, než jsme si mysleli.
Vraceli jsme se oklikou a pozorovali Joudu, který prasil skútr na bahnu a šutrech. Pak vjel na sníh a proháněl se na stometrovém plácku tak, že jsme se chtěli sázet, jestli přežije, ale na přežití nechtěl nikdo vsadit. Došli jsme k závěru, že skútr by neměl řídit nikdo, kdo má IQ nižší než 70!

Sebevrah nakonec odjel a my si udělali kolečko, na kterém jsme si zaběhali alespoň trochu.
Pak jsme se zastavili na limču a vyklubal se z toho i ovocný pohár. Vrátili jsme se okolo půl čtvrtý. Začali jsme vařit a dělat dřevo. To nám vydrželo docela dlouho.
Večer jsme hráli společenské hry a šli brzy spát.

 
Ráno bylo krásně. Slunce svítilo a sníh se třpytil. Po snídani jsme uklidili, zamkli a šli na vlak. Vzali jsme to pod Špičák a pak údolím zpátky do Tanvaldu.
Sestup byl dobrodružný. Svah byl prudký, zmrzlý a kluzký. Nikdo nesjel až dolů, což bylo dost překvapivé.
Na nádraží jsme přišli s předstihem. Cesta domů byla příjemná, a tak nám zážitek kalil jen nedostatek sněhu. Příště to snad bude lepší.

Víc fotek je v našich webových albech