Pěšky skrz kokořínské pískovce

U školy jsem se sešli v půl deváté a rozdali si zásoby. Chleby, salám, buřty, rajčata, okurky, cukr, sirup ... .

Šimon začal přepočítávat kolik gramů nese, kolik mu odjíme v poledně, kolik gramů mu zbude večer, co v sobotu ráno ... . Matěj si navěsil všechno na opas, řekl "hochu, hochu" a vyrazili jsme.

Vlakem jsme dojeli do Liběchova společně s rodinou "hypíků" s růžovými koly. Cestou jsme je potkali ještě několikrát a vždycky se tomu zasmáli.

Nad Liběchovem je na kopci Klácelka. Pískovcový hrad se sochami. Saša vyndal housky se sekanou, housky se sýrem, housky ... .

Asi jsme mu měli říct, že jíme společně.

 

      Puritán Matěj začal zakrývat rytíře

Sešli jsme do údolí a začali se drápat do dalšího kopce na Čertovy hlavy. Vůbec jsme furt lezli nahoru a dolu. Hrůza!

Cestou z Klácelky jsme viděli propast. Díra v zemi hluboká asi 8 metrů.

A na dně ležela cedule

"POZOR PROPAST"

Matěj vyheknul "Deutschland" a šli jsme dál.(dolu).

Před námi se objevil krásný výhled na Kokořín.

Doskočili jsme si na něj.

Vpochodovali jsme na nádvoří zadní branou a byli zamčeni.

Kastelánka se omluvila a odemkla. Zdrhali jsme, aby si to nerozmyslela.

Došli jsme do Kokořínského dolu. Zapálili oheň na tábořišti u Splávku. Uvařili kolínka a Anča s Matějem a Sašou začali vyrábět pochodeň. Po hodině snažení vyrobili velkou sirku, kterou jsme nakonec nezapálili.

Vyrobili jsme přístřešek z celt a někdo si šel lehnout do potoka smýt prach a pot. Potu bylo hodně.

Pak začlo pršet tak, že přístřešek z celt byl na p totiž na nic a my museli pod stříšku u studny. Tam jsme zjistili, že asi 400 m od nás je v kopci skalní hrad s jeskyní. Přespali jsme tam. V suchu a chládku. Ta jeskyně byl dar z nebe. Skoro jako ta bouřka.
Ráno jsme se vydali do kopce na Jestřebici. Vydrápali se na kopec, vysypali písek z bot a šli dál. A zase: dolu, nahoru, dolu a HROZNĚ NAHORU. Horní Vidim je dost horní a padla 5 minut před dvanáctou. Koupili jsme si nanuky a očumovali žáby na prknech v rybníčku.
V Chudolazích nebylo vůbec nic, jen hospoda, kde mají 2 dl koly za 24. Nabrali jsme si vodu a zdrhali. Kilometr od nás měla být jeskyně sv. Jana. Až na místě nám došlo, že na mapě je jeskyně značená skoro stejně jako pomník. Každej na Jana z Nepomuku pro štěstí troubil  a oudi na motorkách tůrovali motory a šetřili přední gumy jízdou po zadním kole.
Ještě, že tam ta jeskyně nebyla. Tam by nás určitě mrsklo.
Vylezli jsme na hřeben, kde byla od silnice vidět jeskyně. Procházeli jsme soukromou honitbou. Celou dobu jsem se bál, aby si nás nějaký nimrod nespletl s černou zvěří. Našli jsme místo na nocování, uvařili polévku, opekli špek a šli si lehnout pod dub. Ve dvě v noci začalo pršet. Sbalili jsme věci a posunuli se do jeskyněk.
Ráno jsme posnídali kuličky a svižným tempem vyšli na Tupadly.
Cestou jsme se zastavili u hada. Míša se Šimonem načmárali do písku pizzu a trvali na tom, že jí musíme sníst.
   

Po skoro 45 kilometrech jsme byli rádi, že si ve vlaku můžeme sednout.

Zapsal Míra

íč